Minislovník šesti indoevropských jazyků

Míla Jebavá

Poznámky k výslovnosti: písmo dévanágarí, v němž je psán sanskrt, a které dones používá hindština, nepálština a maráthština, vyjadřuje fonémy, které čeština nemá, a nemá pro ně ani grafický ekvivalent. V mezinárodní transkripci se pak některé hlásky přepisují například velkým tiskacím písmenem (případně malým písmenem dole s tečkou) – to v případě cerebrál (protiklad t , d – dentála, a T, D – cerebrála). Dlouhé hlásky mají čárku vodorovně, zde to je nahrazeno čárkou šikmou. Samohlásky e, o jsou vždy dlouhé a neexistují k nim párové krátké, proto se v transkripci jejich délka nijak neoznačuje, ale čtou se vždy dlouze. Hláska „y“ se čte jako „j“ v českém slově „jablko“. Hláska „c“ se čte vždy jako „č“ (v českém slově „čáp“). Souhlásky s přídechem se přepisují jako dh, bh, gh, apod. Hláska „j“ se čte jako „dž“ (jako v českém slově „džbán“). Sanskrt má, podobně jako čeština, samohláskové „r“, (jako je např. v češtině ve slově „držet“ nebo „krmit“. V přepisu se značí velkým tiskacím písmenem „R“. (Souhláska, tj. souhláskové“r“, se pak značí malým tiskacím písmenem, tedy „r“). Hlásku, zde v přepisu značenou jako „S“, lze číst podobně jako české „š“.)

Poznámky ke gramatice: slovesa sanskrtu jsou uvedena ve tvaru 3.osoby j.č., prézenta, ne v infinitivu.)

Podobnost slovní zásoby je patrná u slov, která se nejčastěji užívají. Proto pro srovnání byly zvoleny zde níže uvedené kategorie. Již pouhým přečtením jednotlivých slov každý, i laik, snadno rozpozná podobnost a příbuznost jednotlivých slov různých jazyků, která tak Evropany udivila v 19. stol., když se informace o sanskrtu začaly mezi vzdělanci šířit Evropou. Sanskrt se učili i čeští obrozenci, bohužel o této jejich zálibě se ve školních učebnicích nepíše.

Vývojová linie od starých jazyků, tzv. klasických, s bohatou flexí, k pozdějším, se stále ubývající flexí a stále jednodušší gramatickou stavbou, v nás vzbuzuje otázky.

Z jakého důvodu se struktura jazyka zjednodušuje, když oficiální historie učí, že život člověka i jeho myšlení se vyvíjí od jednoduchého ke složitému – tj. proč se za posledních 6 000 let vývoj jazyků ubíral směrem opačným? Víme, že jazyky jsou odrazem i nástrojem myšlení lidí – pak tedy zjednodušování gramatických struktur za posledních přibližně 6 000 let je důkazem toho, že se myšlení lidí za posledních 6 000 let stále zjednodušuje. Lze se s tímto závěrem ztotožnit?

Zjednodušují se moderní jazyky ve všech aspektech, nebo se v nějaké paralelní linii stávají naopak složitějšími? Lze zjednodušování jazyků v průběhu historického vývoje nazývat „vývojem“, nebo se jedná o úpadek? Jakou skrytou zákonitostí je toto zjednodušování způsobeno? Je toto zjednodušováním důkazem duchovního úpadku lidstva?

Znalost véd, sanskrtu, védštiny, buddhismu a dalších klenotů indické kultury nás pozdvihuje z celkového duchovního i morálního úpadku tzv. západní společnosti – z úpadku, který každodenně zažíváme a který si leckteří z nás již začínají uvědomovat.

Měli bychom pěstovat cit a lásku ke slovu, které má bohatost významů, a naučit se porozumět jeho duchovnímu obsahu, abychom tak vytvořili protipól k nyní převládající řeči počítačové, akční, ploché, nabité jediným, a zcela účelovým významem, typu: go, start, log in, set up, turn on, turn off.

Rozpad myšlenek od větších celků přešel k větám, pak ke slovům, ale nezastavil se u slov, ale postoupil dále již k jednotlivým písmenům, která se užívají jako zkratky například při psaní SMS zpráv. Úroveň užívaného jazyka a řeči vypovídá i o úrovni vědomí jejího uživatele. Tato plochá řeč vede ke vzniku plochého myšlení a k odlišnému způsobu komunikace, kde pro cit, duchovní inspiraci a védského „purušu“ či „átmana“ již není místo.