Mantry jsou krátké veršíky většinou  původem z nejstarších indických textů, z véd nebo upanišad, které zlidověly a slouží k různým účelům v běžném životě: jako prosba o prosperitu (prosba o zdraví, úspěch, bohatství, apod. v tomto pozemském životě),  jako zaříkávání před neštěstím nebo  jako prosba o ochranu – při vzývání  bohů. Nakonec i   jako univerzální pomůcka na cestě dalšího duchovního rozvoje, kdy to jsou prosby o osvobození od  lpění na  pozemských a nepodstatných věcech, které mají jen časově omezené trvání, a pokud se od nich člověk osvobodí, dosáhne prozření – pozná nejvyšší pravdu. Termín „nejvyšší pravda“ má zásadní význam v celém učení, podobně jako  termín „brahma“ , který znamená nejvyšší duchovní princip.

Indické mantry získávají popularitu i na Západě, a to jak  mezi lidmi, kteří se zajímají o indickou filosofii, tak mezi těmi, kteří cvičí jógu. Ačkoliv v  Indii byla jóga jedním z prostředků, které napomáhaly duchovnímu rozvoji, na  Západě je jóga využívána převážně k rozvoji tělesnému, k upevnění zdraví, přičemž  duchovní  rozvoj je zajímavý jen pro menší procento lidí. Nicméně právě proto, že názvy  ásan, tj. různých pozic těla nebo cviků jógy, si i na Západě podržely svoji původní podobu,  prosazuje se jejich prostřednictvím na Západě i sanskrt a od toho je jen krůček k mantrám a přes ně je cesta k světově  filozoficky nejcennějším textům, tj. k védám a upanišadám.

Při překladu indických filozofických a náboženských textů je řada úskalí, ale to hlavní spočívá v tom, že pro mnoho důležitých termínů neexistuje v evropských jazycích ekvivalent. Není to tak jednoduché jako s běžnými fyzickými objekty, kdy jablko se přeloží jako apple (Aj), der Apfel (Nj), la pomme ( Fj), atd…a všichni mluvčí v  cílových jazycích věcí přesně o co jde, protože všichni jablko přeci znají. Proto každý, kdo se začne věnovat sanskrtu, časem zjistí, že se musí poučit i o indické filosofii, jinak smyslu textů neporozumí, natož aby je správně přeložil.

Zde si jako ukázku jednu z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších manter přeložíme. V této mantře žádá žák svého učitele, aby ho vedl  na jeho duchovní cestě správným směrem, ke správnému cíli.

Protože v sanskrtu je tzv. sandhi, tj. mnoho pravidel hláskové spodoby, uvedeme si zde nejprve jak variantu se sandhi (A), tak pak jako druhou i  bez sandhi (B).

A

B

(Mantra je z upanišady zvané : Bṛhadāranyakopaniṣad — I.iii.28)

1. = maskulinum, mužský rod;, f. = femininum, ženský rod; n. = neutrum, střední rod

Znakem √   se označuje slovesný kořen; za ním se uvádí sloveso ve 3.os.sg. přítomného času  – místo infinitivu. Ale jako ekvivalent se pro praktické účely uvádí v cizím jazyce infinitivní tvar.

Nyní si tuto mantru vysvětlíme podrobněji. Jak jistě tušíte, tam nejde o to, že někdo bloudí v temném lese nebo v domě, když zhasla elektrika, ale že  jde o něco vyššího. Právě k tomu pochopení je však třeba  vědět, co se filosoficky váže k určitému zdánlivě zcela obyčejnému slovu, jako je třeba světlo nebo tma.

Ke slovům sat  a asat:

V indické filosofii  skutečně pravdivé je  jen to, co je pravdivé vždy a věčně, a nikoliv  to, co platí jen po omezenou dobu.  Pro věčně jsoucí existenci se užívá sloveso √ as-, asti = být, existovat, a od toho odvozené tvary (např. sat =  jsoucí /příčestí činné/) a naopak sloveso √ bhu- bhavati se užívá pro časově omezenou existenci a nebo pro vyjádření vzniku, který ale ovšem předznamenává  i zánik. V textech méně filosofických, v různých příbězích, naučných textech (tzv. šástrách) apod. ale toto rozlišovací  pravidlo již není dodržováno. Protože většina slov v sanskrtu (ovšem to neplatí o pomocných tvarech, jako jsou spojky, předpony, apod.) je spojena se slovesnými kořeny, tak i filosofie je přímo propojena se sanskrtem, s jeho nejvnitřnějšími významy a se slovesnými kořeny.

Od slovesa  √ bhu- bhavati jsou odvozena slova jako např. bhūta-, n. = bytost – tj. živá bytost- osoba;  duch (zloduch nebo dobrý duch); duch  zemřelého člověka;  To jsou existence svou povahou dočasné.

bhūti- f. = bohatství; prosperita; moc; existence (ovšem jen dočasná)

abhūti- f. = chudoba (předpona a- zde vyjadřuje protiklad slova bez té předpony)

sat  – (příčestí činné) = jsoucí, existující

sat -, m. = bytost; moudrý člověk, mudrc

sat -,n. =  to co skutečně existuje – to jediné reálně existující; pravé bytí, pravá existence; pravda

satya-, n. = pravda (v českých textech psaná v podobě 1.os.sg.: satyam)

asat-, m. = neexistence  (předpona a- zde vyjadřuje protiklad slova bez té předpony)

asat-, n. =  neexistence; lež;

asatya-, n. = lež

Ke slovům tamas a jyotis:

Ve druhém řádku mantry  slovo temnota reprezentuje nevědomí či  neznalost, která brání pochopení pravé a nejvyšší reality. A naopak světlo reprezentuje pochopení, poznání. (viz. jak popsáno v závěru).

Ke slovům: mṛtyu a amrtam

Ve třetím řádku mantry   prosebník nežádá o dlouhý život nebo aby žil na zemi věčně. Slovo  smrt  zde neznamená smrt pozemskou, ale smrt duchovní, která je, když člověk nedosáhne prozření či osvícení. Člověk by si tedy  měl uvědomit a vnitřně procítit, že je věčný – a tím dosáhne osvícení. V jiných textech se v té souvislosti uvádí,  že by si měl člověk uvědomit a procítit, že je vnitřně  spojen se vším a vše je spojeno s ním ( átman, tj. nejvyšší duch, je ve všem a  vše je v něm –viz citace níže). Měl by  nakonec dosáhnout stavu, který je vyjádřen slovy  sat – cit – ānanda (bytí – vědomí – blaženost). Pak už nebude další zrození, nevrátí se v novém zrození do tohoto světa, ale navždy splyne s věčným duchem – s brahma. Než toho ale dosáhne, musí na své duchovní cestě, která je velmi obtížná a  velmi dlouhá, projít projít mnoha a mnoha koloběhy životů na této zemi. (Aby věc byla komplikovanější – podle buddhistického učení neprochází jednotlivými pozemskými životy jedna neměnná podstata.)

V Bhagavadgítě  (VI/29) o tom říká bůh Kršna  princi Ardžunovi:

A dále v Bhagavadgítě  (VI/30):

Cesta ke spáse je různá – yogovým cvičením, meditací a nebo studiem. Vždy je ale nezbytně nutné ovládnout své smysly, nepodléhat prudkým emocím,  oprostit se od závislosti na hmotném světě a nekonat pro nějaký výsledek (neusilovat o  „plody činů“ – karmaphalāni), jak se uvádí v tomto verši:

Bhagavadgíta IV/20

Konat se má tedy ne pro „plody činů“,  ale proto, že to ukládá univerzální zákon – dharma, a pak usilující člověk  dosáhne míru, klidu, splyne s brahma:

Bhagavadgíta 5/12

Ve svatých indických  textech se pro nejvyšší duchovní princip užívá buď slovo brahma nebo átman nebo puruṣa. (V pozdějších  textech se pak význam posunul a puruṣa znamená člověk a átman se užívá ve stejném významu jako zvratné se v češtině a nebo slouží k vyjádření významu slova  vlastní).

Vzhledem k tomu, že za jednotlivými indickými náboženskými a filozofickými termíny se skrývá velké množství významů, jsou texty mnohoznačné a potřebují výklad učitele, což v Indii bylo tradicí. Výklad předával učitel na žáka a ten na svého žáka a tak dále v učednické posloupnosti – tzv. paramparā. V učednické posloupnosti se tak předávala a tím udržovala interpretace textů a tedy i starověká moudrost, před kterou s údivem stojí „moderní“ sebevědomý člověk, který pak zjistí, že veškerá technika světa mu nemůže poskytnou vysvětlení na takové základní otázky, jako např. proč se rodíme do tohoto světa, co je zde naším úkolem a jakými principy bychom se ve svém životě měli řídit. Indická filozofie však na tyto otázky odpovědi dává, i když zdaleka ne tak přímočaře, jak by asi lidé na Západě očekávali a chtěli. Ale  právě hledání pravého smyslu a pravé podstaty těch  mnohavrstevných a komplikovaných sdělení starověkých mudrců (ṛṣayaḥ / kavayaḥ) vede žáka, čtenáře či učedníka od temnoty ke světlu (tamasaḥ  > jyotiḥ), od nevědění k poznání (ajñāna >  jñāna).